Někdy je na výpravách takové počasí, že by si nezadalo s podmínkami v kdejakém přímořském letovisku, občas se ale stane, že je tomu přesně naopak. A to byl přesně tento případ. Už v půli cesty z Ostravy do Jakartovic začalo pršet. V naší hrdinné skupině - já (Libuše), Filip, Karlos, Kejmil, Mikro, Žába, Kaktus a Kaktus junior se našli tací, kteří to dokonce chtěli vzdávat, ale to bychom nebyli skauti, aby nás jen nějaký déšť zastavil.

Ze zastávky v Jakartovicích jsme se vydali po kolejích a pak dále lesem směrem ke starým dolům na břidlici. Opět se ozývaly pochybovačné hlasy: "Snad si nemyslíš, že v tomhle počasí budeme vařit?!" "Myslím." odpovídal jsem.

Když jsme došli k cíli naší cesty, stále ještě pršelo, a tak jsme využili přístřešku z břidlice (který tam byl postavený) jako prostoru, kde alespoň naše batohy mohly zůstat v suchu. Chyběla mu sice střecha, ale místo ní jsme použili modrý igelit, takže tím vznikl náš "Modřínový srub".

Závod o Modřínový srub se totiž jmenuje jedna povídka od Jaroslava Foglara, podle které se odehrávala celá výprava. Stejně jako v příběhu i na naší výpravě si jednotlivé družiny vyzkoušely své dovednosti v různých úsecích a závodech a jedním z nich bylo i rozdělání ohně a vaření.

Uznávám, že rozdělání ohně v dešti byl vskutku nesnadný úkol a obávám se, že nebýt vydatné pomoci Kaktuse, tak jsme se toho dne žádného oběda nedočkali. Naštěstí přestalo v průběhu rozdělávání ohně pršet, a tak se podmínky alespoň trochu zlepšily. Po dlouhém snažení nakonec byl vytvořen nějaký oběd a nutno dodat, že nejlepší výsldek předvedl Mikro z družiny Medvědů.

Přestože s námi tentokrát nebyl Šátek, nemohla chybět oblíbená schovka. Taky jsme jako vždycky při výpravě na Koňském dole navštívili opuštěnou štolu a zhasnutím všech světel si vyzkoušeli, jak vypadá taková úplná tma. Nakonec jsme se odpoledne vydali zpátky na vlak a vrátili se zase do Ostravy.